Druhý brankář

Budu rychlej, musíte zamknout hřiště. V srpnu už nepřijdu. Chtěl jsem vám to říct do očí a ne na tý skupině, protože jste se ke mně choval slušně a já to nehodlám vyřídit palcem nahoru.

Není to tou lavičkou. Vím, že si to myslíte. Dvě sezóny, čtyřikrát v základu, pokaždý když si Ollie nechával trhat zuby moudrosti. Už jsem se smířil s tím, že jsem ten, kdo ho rozchytává. Šlo mi to. Podle toho, jak chytá míč, poznám, jakou má náladu.

Jde o Sama. Mýho bráchu. Je mu jedenáct. V úterý ho vzali do týmu do dvanácti let a já u toho byl, když přišel dopis, a koukal jsem, jak ho táta čte. Udělal to svoje. To malý kývnutí. A pak: „Tak jo. Pořídíme ti pořádný rukavice.“ To je ta věta. Takhle to začalo se mnou. Pořádný rukavice, pak drily na zahradě, pak v neděli zápas v televizi s tlačítkem pauza, pak cesta domů, když jsem pustil gól. Čtyřicet minut. Bez rádia.

Sam ještě nic z toho neví. Jen si myslí, že má dres. Hrajou v sobotu v deset, stejně jako my, na druhý straně parku. Na dvou místech být nemůžu, a tak si vybírám postranní čáru. Stoupnu si na opačnou stranu než táta a budu tleskat, když Sam loví míč ze sítě, aby tam byl aspoň jeden hlas, kterej to udělá. Měl by jeden mít.

To je všechno. Nemusíte nic říkat. Nechte si rukavice, stejně jsou klubový. Ollie bude potřebovat někoho novýho, kdo ho umí číst. Tomu novému řekněte, ať sleduje Ollieho levou ruku.