INT. AUTO AUTOŠKOLY - PARKOVIŠTĚ ZKUŠEBNÍHO STŘEDISKA - DEN
Toby má pořád obě ruce na volantu. Koutkem oka sleduje komisařovo pero a velmi opatrně se k němu otočí.
Můžu jenom, než něco napíšete. Vím, že to pero už píše. Vidím, že píše. Ale chtěl bych, aby byl zaznamenanej sled událostí, protože ten kruháč, když se nad tím zamyslíme, nebyl úplně jenom moje práce.
Jedna. Značení. Je tam cedule Centrum a šipka, která podle mě ukazuje do živýho plotu. Dva. Náklaďák. Ten jste viděl. Náklaďák měl názory na to, ve kterým jede pruhu, a ty názory měnil. Tři, a tady chci být sám k sobě fér, kontrola zrcátek byla výborná. Sám jste to řekl. Řekl jste nahlas „dobře“. Slyšel jsem to. To je v záznamu, vaším hlasem.
A pak je tu ta část, která uznávám, že ze sedadla spolujezdce nevypadá dobře, a to je to zastavení. V půlce kruháče. S blinkrem na druhou stranu. Nebudu vás urážet tím, že řeknu, že to udělalo auto.
Byla to moje babička. Na tom dopravním ostrůvku. Dělá pro město záhony, v úterý, reflexní vesta, taková ta podložka pod kolena. Vyjedu ze zatáčky a ona vstane a zamává, s tou lopatkou, celou paží, a vlastní babičce nemůžete nezamávat. Nemůžete. Nikdo nemůže. Na to ve formuláři kolonku nemáte, ale měla by tam být. Zamával jsem, auto udělalo to, co auta dělají, když sundáte ruku, a náklaďák, to se mu musí nechat, byl hodně chápavej.
Takže. Částečná odpovědnost. Sdílená se čtyřiasedmdesátiletou ženou a živým plotem. Zaškrtněte, co potřebujete, nebudu se hádat. Jen bych prosil docela rychle, protože už dodělala macešky a jde sem, a jestli se zeptá, jak to šlo, potřebuju už být z tohohle auta venku.