Skupinový chat

Tak jo. Popořadě. Protože u tety Jo to popleteš a já bych radši, abys to popletla přesně.

Pondělí, devatenáct čtyřicet dva. Maddie pošle fotku z výletu na zeměpis. Jsem na ní. Nejsem na ní zrovna v nejlepší formě. Vypadám, jako by mě zatýkal živý plot. Dobře. Devatenáct čtyřicet čtyři, Ruby odpoví tím smajlíkem, co brečí smíchy, jedenáctkrát. Taky dobře, to je prostě Ruby, komunikuje přes počasí.

Devatenáct padesát, Maddie přejmenuje skupinu na „Plotovou hlídku“. Nic neřeknu. Mám svou důstojnost. Dvacet nula tři někdo, a já mám svoje teorie, ořízne fotku tak, že tam zůstane jen můj obličej a ten plot, a dá ji jako ikonu skupiny. Ode mě pořád nic. Jsem skála. Jdu si dát jogurt.

Pak v devět Sana napíše: „Nechte ji, pomáhala panu Dunnovi se stanem.“ Což je pravda. A Maddie napíše: „Tebe se nikdo neptal, Sano,“ a Ruby tam zase hodí toho rozesmátýho, a to bylo ono. To bylo ono, mami. Ne ten plot. Ten plot je mi ukradenej. Napsala jsem: „Je jediná z vás, kdo se kdy k někomu choval hezky, a s tím stanem má pravdu,“ a odeslala to, a pak jsem položila telefon displejem dolů a dojedla i tvůj jogurt. Za to promiň.

Dvacet jedna nula šest. Vyhozena. Žádná zpráva. Jen ten šedivej řádek. „Maddie odebrala Nell.“

Takže ne, nechci, abys volala její mámě. Založila jsem novou skupinu. Jsou v ní dva lidi. Sana už ji přejmenovala na Plotovou hlídku, což jsem se rozhodla, že mi teď přijde vtipný. Můžu si dát jogurt?