Lístek na trajekt

Než něco řekneš. Vím, jak to vypadá. Jeden lístek. Viděla jsem, jak ses zatvářila, když jsem ho vytáhla. Myslela sis, že jedu bez tebe. Sedni si, zídka je suchá, zkoušela jsem to.

V poledne jsem byla v kanceláři. Za přepážkou seděla Maureen, zeptala se, pro koho to bude, a já to řekla dřív, než jsem se rozhodla. Řekla jsem tvoje jméno. V pátek, sedm deset, jeden dospělý, jedno kolo. To kolo si ještě musíš zaplatit. To mi zaplatit nedovolí. Kolo prý musí být osobně přítomné.

Od března si to pořád rozmlouváš. Pokaždé, když ti něco přijde ze školy, přečteš si to u nás u kuchyňského stolu a pak řekneš: „No, uvidíme,“ a podíváš se na mě. Jako by to bylo kvůli mně. Jako bys potřebovala slyšet, že máš jet. Tak ti to říkám. I finančně.

Já nejedu. Vím, co jsme si řekly. Od pouti říkám „příští rok“ a tys byla tak hodná, že sis nevšimla, že to myslím vážně. Mně se tady líbí. Líbí se mi ta mlha a ten obchod a že znám všechny psy jménem. Na to mám právo. A tobě ne, a na to máš taky právo, a jedna z nás to musí doopravdy udělat, místo abychom seděly na zídce a mluvily o tom.

Je na tvoje jméno. Maureen ho napsala špatně, nechala jsem ji to předělat. Neobjímej mě. Rozbrečím se, a ty pak zůstaneš, a já pak budu mít zaplacené kolo, které nikam nejede. Pátek. Sedm deset. Vezmi si kolo.