Na sever od mostu

Sedni si. Ne, sedni, protože se budeš chtít procházet a to bych radši ne, v mámině kuchyni. Dům je prodaný. Ne „uvažuju o tom“. Prodaný. V úterý říkám ano dceři Kellyových, té, co dřív roznášela noviny. Má dvě děti a chce zahradu. Když viděla jabloň, rozbrečela se. To beru.

Ty bys chtěl rozhovor. Proto žádný nebyl. Řekl bys „nespěchejme na to“ tím svým hlasem a ode mě bys slyšel ano, protože s tím hlasem s tebou vždycky souhlasím, a pak by zase byla neděle.

Víš, co je neděle? Neděle je most. Dvacet minut tam, dvacet zpátky, tři roky. Odvzdušňuju radiátory. Pouštím vodu, aby nestála v trubkách. V lednu na hodinu zapínám topení, aby jí nezvlhly knihy. Sekám trávu. Bavím se přes plot s panem Adeyemim, jestli si ten dům necháme, a říkám „my“, a on je tak hodný, že se nezeptá, koho z nás tady kdy viděl.

Ty jezdíš na Vánoce. Máš děti a je to daleko, já vím. Ale „rozhodneme se spolu“ znamenalo „Jo rozhoduje tím, že nerozhoduje, každou neděli, donekonečna“, a v úterý tady stojím u dřezu s puštěnou vodou kvůli trubkám, koukám, jak mizí v odpadu, a dochází mi, že tohle už dělat nechci.

Takže. Převod je dvanáctého. Její knížky jsou v krabicích. Ty dobré mám v autě, zbytek je tvůj, hádej se se mnou, které jsou které. Klíč je na jejím háčku. Teď přejedu most, tím správným směrem, a pro sekačku už se nevrátím.