INT. SVATEBNÍ STAN - VEČER
Frankie stojí s balíčkem kartiček, mrkne na třetí a otočí se od hostů k ženichovi.
Bene. Kámo. U tohohle se budu dívat na tebe, protože tvoje nová tchyně sedí u stolu čtyři a právě mi došlo, že kartička tři je ta s Lanzarote. Trojku říct nemůžu. Čtyřka až devítka všechny závisejí na trojce. Tak to dáme z voleje. Všichni už měli rybu, nechají se zpracovat.
Znám Bena od devíti let. Byl to ten kluk s inhalátorem a hodně pevným názorem na to, kterej dinosaurus by vyhrál. Je pořád, v obojím. Díky němu mám teorii na řidičák, díky němu nedošlo na koupi tý dodávky a je to, a tohle chci, aby slyšela celá místnost, jedinej člověk, kterej mi kdy ve dvě ráno napsal „v pořádku doma?“ a opravdu zůstal vzhůru, než přišla odpověď.
Tohle do proslovu nepatří. Dnešek mi dělal starosti. Ne kvůli Priye. Priya je to nejlepší, co tě kdy potkalo, všichni v tomhle stanu to vědí, při slibech se jí dívám do obličeje a upřímně je to trochu moc. Mě trápilo, co bude se mnou. Od devíti do čtyřiatřiceti je dlouhá doba být něčí první telefonát. Stojím tam dneska ráno, rovnám ti květinu na klopě a říkám si: tak jo, je to tady, naposledy tě dávám do pořádku já.
A pak řekneš: „Už máš něco v žaludku?“ A uděláš ten obličej. Takže. Jsem v pohodě. Teď jsem až druhý telefonát a půjde mi to skvěle.
Bene. Priyo. Kartičky jdou do džbánu s vodou. Skleničky nahoru. Na jediný dva lidi v týhle místnosti, kterým můžu doopravdy svěřit volant svý dodávky.