Poslední směna

Neříkej „vyspi se na to“. Spím na to už jedenáct let. Dneska v noci rozdávám léky, pak měřím životní funkce, pak sedím u pana Okafora, který mě prosí, ať otevřu okno, aby slyšel déšť, a já říkám „za minutku“. A myslím to vážně. Opravdu to mám v plánu.

Nebyla to špatná noc. To je právě ono. Žádná srdeční zástava. Pumpa na čtyřce se pro jednou chovala slušně a holka z agentury byla výborná. Normální noc, všechno dělám správně, a pak dvacet minut stojím v čisticí místnosti, protože si nemůžu vzpomenout, jestli už má to okno otevřené, nebo je to jen v mojí hlavě.

Jdu se podívat zpátky. Zavřeno. On spí. Takže o nic nešlo, v tom smyslu, že se nic nestalo, a šlo o víc než o cokoli jiného, protože je ze mě člověk, který říká „za minutku“ muži, který chtěl jedinou věc.

Víš, jak to se mnou dřív bylo. A od tebe za to pokaždé vynadáno. To sezení na postelích. Učení jmen vnoučat. Jednou mi týden leželo v kapse číslo na dceru ze šestky, protože by chtěla vědět, jak to vypadá. Už to není ono a pořád si říkám, že je to rozpisem služeb, počtem lidí, zimou, a tím vším to je, a taky tím, že mi je osmačtyřicet a to, co mi šlo, je uprostřed prodřené jako ponožka.

Předání je v sedm. Udělám ho pořádně, všechno bude zapsané. Pak půjdu otevřít to okno, protože pořád prší. Pak půjdu domů a nenařídím si budík. To moje dobré pero si můžeš nechat.