Počasí pro lodě

Nerozsvěcej to velký světlo. Nech to. Vím, že jsi mě viděl. Nemusíš tam tak stát, s tím telefonem, jako bys chtěl někomu volat. Komu bys volal?

Od března. Většinu nocí. Ne každou noc. Když dům ztichne, jdu si sednout do auta. Na příjezdový cestě. Nikam nejedu. Tohle potřebuju, abys slyšel. Nikdy nestartuju. Otočím klíčkem jenom tak, aby šlo rádio, a je tam stanice, kde celou noc dávají počasí pro lodě. Nějakej muž čte rychlosti větru v místech, kam nikdy nepojedu. A já tam sedím.

Čtyřicet minut. Hodinu. Pak přijdu, strčím nohy na tvoji půlku a ty ze spaní řekneš „kdes byla“ a já řeknu „záchod“.

Chceš vědět, co se děje. Nic se neděje. Tohle ti nedokážu vysvětlit. Hledala jsem, co je špatně. Tebou to není. Holkama to není. Je to tím, že od půl sedmý ráno pořád někdo říká „mami“ nebo „neviděla jsi“ nebo „nemohla bys jenom“. A auto je jedinej pokoj v tomhle domě, ke kterýmu nikdo nemůže najít dveře.

Neber mi klíče. Vidím, že myslíš na ty klíče.

Jestli chceš, běž zpátky do postele. Nebo. Na zadním sedadle je deka, pod věcma na fotbal. Mohl bys ji vzít. Mohl by sis sednout vedle mě a nic neříkat a mohli bychom zjistit, kde dneska v noci fouká.

Půjdu první. Nezamykej za náma.