EXT. ŘADOVÝ DŮM - VCHODOVÉ DVEŘE - VEČER
Owen stojí v pracovním oblečení celý krok od dveří. Čtrnáctiletý kluk, který mu otevřel, má pořád jednu ruku na klice. Owen na něj ukáže prstem.
Je táta doma? Ne. Dobře. Za ním nejdu. Jdu za tebou. Zůstaň tam, v pohodě. Dovnitř nejdu.
Víš, kdo jsem. Znáš mýho syna. Isaac. Malej, brejle, dělá to s těma rukávama. Házíš mu tašku do koše u přístřešku na autobusový zastávce. Každej den od prázdnin v půlce trimestru. Mámě tvrdí, že ji ztrácí. Sedm tašek. Já kupuju tašky, Callume. Kupuju je po baleních.
Přišel jsem tě vyděsit. To ti řeknu na rovinu. Dvacet minut jsem seděl v dodávce a vymýšlel, co ti řeknu. Měl jsem proslov. Bylo v něm hodně slov, který by se tvojí mámě nelíbily.
A pak jsem na tebe teď ukázal a tys udělal tohle. Tou rukou. Nahoru. Ještě než jsem na tebe vůbec stačil pořádně ukázat.
Máš rychlou ruku, kluku. Tu ruku znám. Taky jsem takovou měl. Můj táta byl velkej chlap v malý kuchyni a já měl nejrychlejší ruku v celý ulici. A každej den jsem si ve škole našel někoho menšího a hodil mu tašku do koše.
Isaaca ne. Někoho jinýho, ještě než ses narodil. Danny Moss. Na Dannyho Mosse myslím častějc než na svýho tátu.
Takže udělám tohle. Nic. Škole to neřeknu. A tvýmu tátovi to neřeknu. Tvýmu tátovi to neřeknu, Callume. Slyšíš mě?
Ale zítra u zastávky zvedneš jeho tašku, podáš mu ji a řekneš „na“. Jedno slovo. To je celý.
Tady máš moje číslo. Kvůli Isaacovi na něj nevolej. Zavolej, kdybys někdy potřeboval dodávku.