INT. TŘÍDA - RÁNO
Charlie přichází s velkou kvetoucí rostlinou v náručí, položí ji na katedru a natočí ji k paní učitelce tou hezčí stranou.
Paní učitelko. Paní učitelko. Než se pořádně podíváte. Můžu vám něco říct o Bernardovi?
Víte, jak jste mi dala Bernarda na prázdniny, protože je na mě spolehnutí a mám okno na sluníčko, říkala jste. A že ho mám v neděli zalívat. A taky že jo. Píšu si to do kalendáře v kuchyni a ke každý neděli kreslím malýho Bernarda.
Tak. Tohle je Bernard.
Já vím, že je větší. To tím oknem. A vím, že má teď kytky. Lidi se přes prázdniny mění, paní učitelko. Jamie Price se vrátil s úplně jiným hlasem. Jemu jste nic neřekla.
A květináč je jinej, protože ten starej prasknul. Protože Bernard tak vyrostl. Z toho okna.
Paní učitelko, už se tak tváříte. Takhle se tváříte, když Leo říká, že jeho úkol je v autobuse.
Tak jo. Dobře. Pravdu. V srpnu jsme jeli na týden k babičce. Říkám bráchovi, ať se postará o neděle, a on že jo, a nepostaral. Když jsme přijeli, z Bernarda byl klacek. Hnědej klacek v troše prachu. Ještě dvě neděle ho zalívám, jestli náhodou jenom nespí. Nespal.
Tak vezmu peníze od narozenin, jdu do zahradnictví a ptám se tý paní, jestli mají něco co nejvíc jako Bernard. A ona: „Co je Bernard?“ Tak ho nakreslím. Tenhle mu byl nejpodobnější. Stojí devět liber padesát. Já mám deset.
Jmenuje se Bernard. Dostal ode mě stejný jméno. To se přece taky počítá.
A toho starýho mám v tašce, v krabičce na svačinu. Kdybyste se chtěla rozloučit.