INT. OBÝVACÍ POKOJ - VEČER
Mira stojí vedle notebooku a místo ukazovátka drží vařečku. Počká, až oba rodiče sedí na správných židlích, a klikne.
Tam ne, tati, to je židle pro přednášející. Tamhle. Děkuju. Udělala jsem slidy. Je jich devět. Dotazy až na konci, prosím, je to v pravidlech. První slide jsou pravidla.
Druhej slide. Tohle je Gustav. Je to suchozemskej želvák. Je mu jednašedesát, což je víc než vám oběma dohromady, když... ne. Není, to jsem spočítala blbě, ty počty na druhým slidu ignorujte. Je starší než táta. O to na druhým slidu jde.
Třetí slide, náklady. Gustav jí salát. Salát už kupujeme. Nikdo v týhle rodině ten salát nejí. Mami, každou sobotu koupíš jeden a pak se v šuplíku rozpustí. To jsou peníze v koši. S Gustavem to budou peníze v Gustavovi.
Čtvrtej slide je Gustav v kloboučku. To není informace. To je, abyste ho měli rádi.
Pátej slide. Bude žít ještě čtyřicet let. Možná padesát. Přežije vás oba. To není výhrůžka, to je výhoda. Až tu nebudete, pořád budu mít něco, co bylo vaše. Teda. Co bylo paní Lindqvist. Víte, jak to myslím.
Šestej slide, tady to začíná trochu spěchat. Paní Lindqvist se v sobotu stěhuje k dceři do bytu a ten byt nemá zahradu a říkala, že jestli si ho nikdo nevezme, bude ho muset „někam dát“. To „někam dát“ řekla úplně stejně jako vy o dědově autě.
Sedmička a osmička vás na to měly pomalu připravit. Přeskočím je. Devátej slide. Je ve vaně. Nahoře. Od čtvrtka. Nikdo si nevšiml, což o naší rodině a koupání něco vypovídá. Bez vody. Jen salát. Tvůj salát, mami. Říkala jsem, že nepřijde nazmar.
Ještě tam nechoďte, spí. Podržím dveře. Vejděte potichu a pozdravte ho, jako byste už řekli ano.