INT. BAZÉN - NEJVYŠŠÍ SKOKANSKÉ PRKNO - DEN
Kai stojí na samém konci prkna, prsty na nohou zaháknuté přes okraj. Zaslechne někoho na žebříku, otočí se a uvidí vykukovat hlavu mladšího brášky.
Už výš nelez. Zůstaň na tý příčce. Na týhle. Drž se z obou stran.
Já se nebojím. Já to kontroluju. Nejdřív musíš zkontrolovat vodu, jestli tam není listí a tak. Dělám to pořádně.
Theo, proč jsi sem lezl? Ty sem nesmíš. Je ti sedm. Musí ti být osm a musíš mít odznak a ty máš žabičku a žabička je do malýho bazénu.
Ne, já dolů nemůžu, ty jsi na žebříku. A za tebou je ten kluk. A za ním jeho táta. Na tom žebříku je celá rodina.
Tak jo. Můžu ti něco říct a neřekneš to mámě? Tohle není poprvý, co jsem nahoře. Už třikrát. Každou sobotu od léta. A pokaždý dojdu sem, až na konec, tam, kde končí ta drsná část, a kouknu dolů a ta voda vypadá strašně daleko a strašně tvrdá, jako podlaha. A tak slezu dolů po žebříku a všem řeknu, že plavčík říkal, že je zavřeno.
Nebylo zavřeno.
Nebreč. Theo. Hele. Dobrý. Vylezl jsi nahoru, to chtělo odvahu. To se počítá. Táta říká, že vylézt nahoru je to nejtěžší. Taky to říká u zubaře, takže nevím.
Uděláme to takhle. Ty slezeš dolů. Pomalu, drž se oběma rukama. Omluv se tomu pánovi. Pak si stoupni úplně na kraj, vedle plavčíka, a koukej na mě. Nekoukej na vodu. Koukej na mě.
A až se mi nad vodou objeví hlava, zamávej. Pořádně. Pak budu vědět, že se mi to povedlo.