Pocit viny, když poprosíš někoho, aby s tebou četl

Jsi na čtvrtém záběru a je to první, kde se scéna doopravdy otevřela. Jednička byla o tom, osahat si prostor. Dvojka a trojka o tom, dostat slova ve správném pořadí. Čtyřka je tam, kde se konečně něco stalo za tvýma očima. Nadechneš se, abys řekl, že jedete znovu, ale ten, kdo ti drží telefon, tě předběhne. "To bylo super. Máš to. Pošli to."

Tak to pošleš. Ne že by to byl nejlepší záběr, ale protože ten člověk stojí čtyřicet minut u tebe v kuchyni s nataženou rukou, a ty slyšíš ten večer, který kvůli tobě obětoval.

Technicky nešlo nic špatně. Záběr seděl, zvuk seděl, text jsi uměl. Selftape je jen potichu horší, než měl být, a důvod je společenský.

Proč herci přestávají žádat o další záběr?

Herci si tohle mezi sebou popisují s přesností, která se nikdy nedostane do knih o řemesle. Z letošního vlákna na fóru o tom, že čtecí partneři jsou přehlížený faktor u selftapů:

"často ti dělají laskavost, takže je tu ten nevyřčený tlak, abys to netahal moc dlouho. Po pár záběrech spousta čtecích partnerů začne říkat věci jako 'ne, to bylo skvělý, seš dobrej, pošli to,' ne že by to byl fakt nejlepší záběr, ale protože nechtějí, abys byl v trapu. […] Přestaneš tlačit. Pošleš 'dost dobrý' záběr místo toho nejsilnějšího."

Jiný herec ve stejné diskuzi to přesně očísloval:

"Po třetím nebo čtvrtém záběru ti začne přijít, že obtěžuješ."

Tři nebo čtyři. To je zhruba o záběr víc, než kde většina lidí přestane být před objektivem nesvá, a o pár záběrů míň, než kde scéna obvykle začne dýchat.

Ten tlak nedělají čtecí partneři hercům. Většinou si ho děláme sami sobě a roste podle toho, jak moc máme toho člověka rádi. Cizince, kterého sis najal, poprosíš o další záběr. Partnera, co už uvařil večeři a ráno má práci, nepoprosíš. Čím lepší máš s čtecím partnerem vztah, tím těžší je ho pořádně využít, a to je dost bezútěšný plán pro profesi, která stojí na vztazích.

Pak jsou tu ještě hodiny, kdy tahle práce doopravdy probíhá.

"Nesnáším, že kvůli konkurzům musím otravovat lidi… Někdy jsou dvě ráno a já musím ten selftape odevzdat do osmi."

Text ti přistane odpoledne a termín je do poledne. Lidi, které bys poprosil, spí, a ti, co jsou v tuhle hodinu ještě vzhůru, s tebou tenhle měsíc už dvakrát četli.

Branže to už sepsala

Britská herecká odborová organizace Equity má ve svém kodexu pro selftapy jasné stanovisko: „Čtecí partner je pro dobrý selftape často přínosem, ale neměl by být naprostou podmínkou.“ Řeší tím i otázku, kterou si herci pořád dokola pokládají v komentářích: „Od herců se neočekává, že budou za čtecí partnery ke svým selftapům platit.“

Ta druhá věta existuje, protože platit za čtecího partnera začalo působit jako normální věc, a herci si všimli, co to naznačuje. Jeden z nich:

"představ si, že bys šel na pohovor na místo doktora nebo tak něco a musel by sis přinést vlastního pacienta."

Jassa Ahluwalia, který zasedal v pracovní skupině Equity pro selftapy, napsal pro britský herecký portál Spotlight o tom, jakou cenu to má v soukromí:

"Čím dál víc spoléháme na přátele, rodinu a partnery, aby zastali roli castingového asistenta, a tohle může naše vztahy nesmírně zatěžovat. Během našich kulatých stolů jsme slyšeli o jednom případu, kdy kvůli tomu skončilo manželství."

Manželství, kvůli neplacené práci castingového asistenta, která se potichu přesunula z castingové kanceláře do obýváku herce.

Co tě ten pocit viny doopravdy stojí?

Ta cena je číslo a snadno se dá zjistit: kolik záběrů jsi natočil, než jsi jeden poslal.

Skoro každý selftape sleduje stejnou křivku. První záběry jsou administrativa. Ověřuješ, že text sedí, že se díváš správným směrem, že ti záběr neuřízl hlavu. Někde pak scéna přestane být zkouškou z paměti a začne být scénou. Když si počet záběrů shora omezíš na tři nebo čtyři, pošleš administrativní verzi vlastní práce: slušnou, správnou, viděnou jednou.

Proto tahle věta od herce, který zvažoval dvě věci, co ti čtecí partner dává, není tak zvláštní kompromis, jak vypadá:

"neomezený počet záběrů je pro mě důležitější než poznámky od čtecího partnera na místě."

Dobrý živý čtecí partner je pořád lepší než cokoli jiného, co si můžeš obstarat sám. Hodí ti něco, na co ses nepřipravil, dá ti špatnou náladu, proti které musíš hrát, a to žádná nahrávka nikdy nedokáže. Pokud máš někoho, kdo čte pokaždé stejně a doopravdy chce jet znovu, jsi před většinou pracujících herců, a být takovým čtecím partnerem pro někoho jiného je poctivé řemeslo, které stojí za naučení.

Čtecí partner není problém. Problém je, že laskavost je omezený zdroj a záběry jsou to první, co na ní dojde. Můžeš dostat těch nejštědřejších čtyřicet minut z něčího týdne, a selftape stejně ztratíš, protože ten chtěl devadesát.

Musí se tedy odstranit samotné žádání, ne ho vylepšit. Přesně tohle je ten úzký úkol, který dělá blablabla: nahlas přečte repliky všech ostatních postav a pak mlčky čeká, jak dlouho potřebuješ, na prvním záběru i na patnáctém i na třicátém. Nikdo přitom neztrácí svůj večer, takže není za co se cítit provinile. Herec, který na tohle přišel po svém, popsal výsledek slovy, která s hereckým výkonem nemají nic společného:

"Zachránilo mi to vztah s partnerem, který není herec a je vždycky protivný, když ho žádám, aby se mnou četl."

Jako recenze produktu je to zvláštní věta. Jako popis toho, co tě to žádání stojí, sedí přesně.

Číslo, které si máš zapsat

Příště, než cokoliv smažeš, si zapiš dvě věci: kolik záběrů jsi natočil a který jsi poslal. Udělej to u příštích pěti selftapů a pak si seznam rozděl podle toho, jestli byl v místnosti ještě někdo další.

Pokud je počet nižší u těch selftapů, kde ti někdo držel telefon, našel jsi svůj skutečný problém, a žádné lepší osvětlení ho nespraví. Kompletní průvodce zkoušením scén bez partnera probírá zbytek sólové práce a verze tohohle pro 23:00 probírá noc, kdy je deadline na poledne. Ale sledovat máš hlavně to číslo.

Záběr, který by vznikl na jedenáctce, není hypotetický. Je to skutečný záběr scény, kterou umíš zahrát. Jen sis o něj neřekl.