Jak se alternanti a swingové učí track

Zavolají v pět. Někomu selhal hlas, nebo si někdo zvrtl kotník při zkoušce soubojů. Naskakuješ v půl osmé. Dvě a půl hodiny, většinu z nich sežere zkouška kostýmu a rychlá domluva s inspicientem o přechodu do druhého jednání.

V budově s tebou scénu nikdo neprojede. Soubor se chystá na představení. Než padne hláška „půl hodiny“, musíš dostat do těla roli, kterou jsi s těmihle lidmi ještě nikdy nehrál, sám, v šatně.

Tohle je pracovní realita, a skoro žádná rada napsaná pro herce nepočítá s člověkem, který drží track.

Track není role

Alternanti mluví o tom, že se učí track, ne roli, a v tom rozdílu je vidět, o co jde. Role jsou repliky. Track je všechno, co tělo toho herce dělá dvě a půl hodiny: ze které kulisy nastupuje, na jakou značku se má stoupnout, než se změní světla, jakou rekvizitu bere z ruky inspicienta a v jakém taktu hudby, v jakém pořadí probíhá rychlé převlečení, vedle koho stojí ve finále, aby v obraze nezůstala díra.

Repliky jsou ta část tracku, kterou se dá naučit ve vlaku. Zbytek žije v místnosti.

Jak se track učí vzadu v hledišti

Track se učíš tak, že sleduješ, jak ho zkouší někdo jiný. Sedíš vzadu v hledišti se scénářem otevřeným na koleni a tužkou si zapisuješ, co ten člověk na jevišti opravdu dělá. Ne co říkají poznámky k mizanscéně. Co dělá.

Zapisuj každý pohyb k slovům, na které se váže. „Přejde dopředu doleva na ‚nikdy ses nezeptal‘.“ Pohyb musí být navázaný na repliku, protože replika je jediná věc, která bude stejná i na samotném představení. Pohyb, který si pamatuješ jako tvar scény, přijde o zlomek vteřiny pozdě, a to stačí na to, aby tě světelná narážka chytila na špatném místě.

Pak zapiš věci, které nejsou mizanscéna. Že sklenici bere do levé ruky, protože v pravé pořád drží dopis.

Dvě věci se z místa vzadu v hledišti nenaučíš: jak repliky sedí v puse, a jak narážky znějí, když míří na tebe. To první doděláš sám, ve svém čase. To druhé je ten těžký kus.

Problém s hlasovými poznámkami

Skoro každý alternant si stejný nástroj postaví sám. Herci to popisují nějak takhle: „Udělal jsem si tracky všech replik ve scéně pomocí hlasových poznámek, přečetl jsem to celé a pak jsem přes svoje repliky přemazal ticho.“ Přečteš celou scénu do telefonu, pak přes svoje repliky nahraješ ticho. Co zbyde, je track narážek s dírami tam, kde mluvíš ty.

Je to lepší než si scénu jen v duchu číst, a na učení nazpaměť to svou roli splní. Ale přesně v tom, co alternant potřebuje, to selhává.

Každá narážka v tom nahrávání je tvým vlastním hlasem. Tvůj tón, tvoje tempo, tvoje představa, jak mluví ta druhá postava. Tři týdny na tom trénuješ, pak vyjdeš na jeviště a narážka přijde z pusy někoho jiného. Nižší. Rychlejší. Padne na jiné slovo, s půlvteřinou ticha před sebou, kterou jsi nikdy neslyšel. Na jevišti neposloucháš slova. Posloucháš rytmus a zvuk jednoho konkrétního člověka, a natrénoval sis na špatného.

Je v tom ještě druhá cena. Když přes svoje repliky nahraješ ticho, zamrzne mezera přesně na té délce, jakou jsi tenkrát nechal, takže scéna běží v tvém tempu, v představení, jehož tempo bylo dané měsíce předtím, než tě na alternaci vůbec obsadili.

Co vlastně potřebuješ, je nudné a konkrétní: repliky ostatních postav nahlas, cizími hlasy, s pauzou dlouhou přesně tak, jak dlouho ji potřebuješ ty. Přesně to dělá blablabla. Nahraješ scénu, označíš, která postava je tvoje, a ona přečte zbytek a čeká.

Jak swingové udrží šest tracků, aby se jim nepromíchaly?

Alternanti kryjí jednu nebo dvě role. Swingové kryjí pořádný kus souboru, a jejich typická chyba není zapomenutí. Je to prolínání. Track čtyři a track šest dělají stejné číslo, na stejnou hudbu, a kříží se v opačných směrech. Pod tlakem si tělo jeden vybere a drží se ho, a není to vždycky ten, který máš dělat dnes večer.

Řešení je fyzické, ne mentální.

• Ukotvi každý track k člověku, ne k počtům. Čí rameno máš po levici ve druhé sloce. Tělo si drží vztahy déle než čísla.
• Nikdy nezkoušej dva tracky hned po sobě čelem stejným směrem. Track čtyři zkoušej čelem k oknu, track šest čelem ke dveřím, ať si je tělo uloží do jiných místností.
• Drž si mřížku na papíře pořád ve stejném rozložení. Jedna stránka na číslo, jeden sloupec na track, barevně odlišený. Swingové si track často vybaví přes to, kde na stránce seděl.

Mezera mezi sledováním a první zkouškou s celým souborem

Když máš štěstí, čeká tě put-in zkouška: jeden průchod v úterý odpoledne, přítomná polovina souboru, zbytek za ostatní čte inspicient od pultu. Když máš míň štěstí, tvůj put-in je rovnou představení.

Tak jako tak, projdou týdny, kdy track znáš, ale nikdy jsi ho neřekl proti jinému herci. Právě v té mezeře se alternanti nejčastěji chytnou, protože verze, kterou máš v hlavě, je tichá, a tichá verze je vždycky trochu moc rychlá a moc hladká.

Zavřít tu mezeru znamená udělat běžnou samostatnou zkoušku pořádně, ne jen v hlavě: nahlas, na nohou, s narážkami, které přicházejí zvenku. Různé způsoby, jak na to, jsem srovnal v článku jak zkoušet repliky o samotě.

I tak musíš udělat práci na scéně, i když volby už udělal někdo jiný. Mizanscénu zdědíš. Záměry musí být tvoje, jinak divák dostane dojem místo člověka. Rozebrat scénu zabere dvacet minut.

Jak udržíš track živý, když nikdy nenaskočíš?

Většina alternantů nikdy nenaskočí. Někteří naskočí jednou za devět měsíců hraní, se třemi týdny na přípravu, nebo bez jediného dne. Takže dovednost, kterou potřebuješ, je údržba: držet něco připravené, co možná nikdy nepoužiješ, měsíce, bez zkoušek a bez kohokoli, kdo by ti řekl, jestli to v tobě ještě je.

Funguje rozpis, a je schválně nudný. Jeden track denně, popořadě, dvacet minut. V úterý první jednání tracku tři. Říkej repliky nahlas, zatímco ti puštěné narážky odpovídají. Projdi si nástupy na chodbě, zatímco číslo, ve kterém nejsi, běží nahoře na jevišti. Údržba se odehrává na schodištích a v prázdných šatnách, a to je v pořádku.

Dva ukazatele ti řeknou, na čem jsi. Umíš zpaměti, bez scénáře v ruce, říct první repliku z každé svojí scény? Umíš pojmenovat narážku, na kterou naskakuješ při každém nástupu? Tyhle dvě věci mizí jako první, dávno předtím, než zmizí repliky uprostřed scény, a v půl osmé záleží právě na nich.

Zavolají v pět, na jeviště v půl osmé

Nesnažíš se rozjet celé představení. Řadíš věci podle toho, co by pokazilo někomu jinému.

Nejdřív nástupy. Napiš si je na kartičku a strč si ji do kostýmu: narážka, ze které kulisy, co máš v ruce. Pak momenty, kdy se dotkneš jiného herce nebo mu něco předáváš, protože tyhle věci rozbijí track někoho jiného, když je zpackáš. Pak scéna, kterou máš nejmíň jistou: jednou ji nazkoušej, nahlas, ve stoje, s narážkami, které přicházejí k tobě, ne od tebe.

Pak přestaň. Patnáct minut před začátkem už další zkoušení jen škodí. Zklidni se a nech inspicienta, ať tě provede přechody.

Nedosáhneš úrovně člověka, za kterého skáčeš. To není úkol. Úkol je, aby se představení odehrálo a divák nad tím nemusel ani chvíli přemýšlet.

Zbytek obrazu samostatného zkoušení najdeš v kompletním průvodci zkoušením o samotě.