INT. RODINNÝ DŮM - CHODBA - POZDNÍ ODPOLEDNE
Theo klečí u dřevěných dvířek velkých tak akorát pro dítě a drží starý mosazný klíč těsně u zámku. Mara přichází s poslední krabicí a zůstane jako přimražená.
Krabice Maře sklouzne po boku.
Mara
Řekni mi, že je to otvírák.
Theo
Něco to otvírá. Takže technicky vzato nejsi daleko.
Mara
Máma říkala, že pod schody žádné dveře nejsou.
Theo
Taky říkala, že je ta zeď plná. Plné zdi obvykle nemají panty, Maro.
Mara
Vrať ten panel. Makléř tu bude za osmnáct minut a cizímu člověku fakt nebudeme vysvětlovat tajnou truhlařinu.
Theo
Super. Takže máme sedmnáct minut na to zjistit, proč nám všichni lhali.
Mara
Nikdo nelhal. Nejspíš je to starý kumbál na uhlí.
Theo
S našimi iniciálami vyrytými nad zámkem? Nejdřív tvoje, pod nimi moje, tátovým písmem?
Mara
Nevíš, jestli je to jeho.
Mara
Nemusím. Ten klíč se dvakrát otočí a pak se sekne. Zlomíš ho.
Theo
Zajímavá znalost u dveří, které neexistují.
Theo
Řekni si slušně. Jako bych byl člen rodiny, ne kouřový alarm, ze kterého můžeš vytáhnout baterky.
Mara
Theo, prosím, dej mi ten klíč.
Theo
Tak mi prosím řekni, kde byl, než jsem ho našel zašitý v tátově zeleném kabátu.
Mara
Ten kabát jsme dali minulou zimu na charitu.
Theo
Ne. Na charitu šla taška. Kabát jsi odnesla na půdu a doufala, že přestanu hledat.
Mara
Doufala jsem, že se zvládneme odstěhovat, aniž bys z každé krabice dělal místo činu.
Theo
Já zase doufal, že moje sestra nebude schovávat důkazy do izolace. Zklamání na obou stranách.
Mara
Jednou jsem je otevřela. Loni v lednu. Tohle chceš slyšet, ne? Otevřela jsem je a zase zavřela.
Mara
Slib mi, že z toho neuděláš další teorii o tunelech, stroji času nebo tátovi, co bydlí za kotlem.
Theo
Ne. Nemůžeš si předem objednat správnou reakci a teprve pak mi říct pravdu.
Mara
Schody. Vedly níž než sklep, i když sklep končí přímo tamhle. A slyšela jsem vlak.
Theo
U tohohle domu už šedesát let žádné koleje nejsou.
Mara
Já vím. Stejně jsem cítila horký kov. Pak jsem uviděla nástupiště, kde nás táta opustil. Vypadalo přesně jako tehdy ráno.
Theo
Viděla jsi ho skrz ty dveře?
Mara
Ne jako obrázek. Chodba se protáhla a tapeta se změnila v nádražní kachličky. Na vteřinu byly tenhle dům a to nástupiště jedno místo.
Theo
A tys tam stejně šla sama. Buď je to neskutečně odvážné, nebo ta nejmarovatější věc, jakou kdo kdy udělal.
Mara
Viděla jsem jeho kufr. Slyšela jsem, jak na něj křičím z auta. Zavřela jsem dřív, než jsem musela slyšet zbytek.
Theo
Takže ses rozhodla, že já se to nikdy nedozvím.
Mara
Bylo ti devět. Pořád jsi mu nechával rozsvíceno před domem. Co jsem měla dělat? Pozvat tě dolů, ať se podíváš, jak odchází podruhé?
Theo
Tobě bylo dvanáct. Proč se všichni tváří, že z tebe dvanácté narozeniny udělaly náhradního rodiče?
Mara
Protože si někdo musel všimnout, že potřebuješ večeři. Někdo musel mámu přimět, aby na chvíli přestala brečet a podepsala ti papíry do školy.
Theo
A někdo měl zase říct tobě, že táta měl sbaleno ještě předtím, než jsi na něj křičela.
Mara
To ráno si nepamatuješ.
Theo
Pamatuju si, jak jsem se schovával za kabáty. Jak kontroloval odjezd vlaku, než jsi sešla dolů. Ty jsi ho nevyhnala.
Mara
Máma říkala, že jsi to prospal.
Theo rozloží čtverec papíru, v přehybech ohmataný do měkka.
Theo
Máma si občas něco vymyslí, když pravda moc řeže. A do podšívky dala ještě tohle.
Theo
Jen asi čtyřicetkrát. Dveře se otevřou dvěma. Ukážou pravdu, kterou jeden člověk sám neunese. Její slova, ne tátova.
Mara
Věděla, že jsem je otevřela.
Theo
Myslím, že čekala, až tam přestaneš chodit sama.
Mara
(sotva slyšitelně)
Jestli znovu ukážou to nástupiště, možná se nebudu moct pohnout.
Theo
Tak do tebe budu tak dlouho otravně hučet, až se pohneš. To umím nejlíp.
Mara
Každý otočí jednou. Jestli se nám něco nebude zdát, zavřeme. Bez dohadování.
Mara položí ruku na Theovu. Klíč se otočí jednou, potom podruhé. Zpoza dveří zazní rachot vzdáleného vlaku a po něm tiché tříštění vln. Sourozenci se na sebe podívají. Pak západka povolí.
Theo
Každý jednou. A tentokrát si oba smíme pamatovat, co se stane.