Výtah škubne a zastaví. Martin dvakrát zmáčkne šestku a pak se usměje na ženu vedle sebe, která drží papírový sáček s obědem.
Martin
Tak jo. Stojí. To je v pohodě. Výtahy se vždycky zas rozjedou. Nevadí, když si sednu? Podlaha vypadá slušně.
Možná tu budeme navždycky. Můžu někomu něco říct? Vy nejste ze šestýho, že ne? Vy jste nic nemačkala. Výborně. Někdo cizí.
Byl jsem to já. Ten vzkaz na mikrovlnce. „Jestli si k obědu ohříváte rybu, celé patro o vás ví a celé patro se za vás modlí.“ Vytiskl jsem ho. Zalaminoval jsem ho. V životě jsem nic nelaminoval. Byl to neskutečnej pocit.
A pak se rozbrečela. Ta s tou rybou. Prej na záchodě. Takže teď máme ve čtvrtek poradu o „tónu komunikace“ a já tam přikyvuju.
Co máte v tom sáčku? Pardon. Jenom že je z toho trochu cítit... Aha. Ale ne.
Proč jste nezmáčkla patro? Protože já už zmáčkl šestku. Vy jste na šestce. Od pondělí. Vítejte.
Jedeme.
Až po vás. Já jsem Kevin. Z daňovýho oddělení. V parku je pěkná lavička, dá se tam obědvat. Spousta čerstvýho vzduchu.